Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
V dobré novoroční náladě a stále ještě v rozpoložení snést kdejaký šprým jsem se pustil do poslechu aktuální desky finských BATTLE BEAST. Jejich cestu k úspěchu odstartovala výhra v soutěži mladých kapel Wacken Metal Battle 2010, kterou následoval kontrakt u Nuclear Blast. Prvotina byla obstojný heavy metal, avšak až příliš okatě těžící z odkazu JUDAS PRIEST a dalších matadorů chřestících řetězy navěšenými na lesklé černé kůži. Neoriginálnost se u prvotiny dala odpustit a navíc měla kapela poměrně dobrou zpěvačku, která zvládala melodické variace i heavymetalový řev. Ta je však záhy opustila a od předchozího alba mají v sestavě novou dívčinu. Jenže ta oproti své předchůdkyni nedisponuje zajímavým hlasovým zabarvením a spíš připomíná Doro po dlouhém flámu a s pořádnou kocovinou. Dokud řve a tváří se jako hodně drsnej chlap, je situace ještě únosná, v pomalejších skladbách, kde táhne melodickou linku, to ovšem skřípe v uších podstatně víc.
Ani na aktuálním počinu BATTLE BEAST mnoho originality nepobrali. Jejich vzory v hudbě jsou zcela jasně slyšitelné. Rozjezd je v mantinelech jejich krajanů STRATOVARIUS. „I Want The World“ neskrývaně cituje další slavnější maskované krajany LORDI (kteří jsou sami tak trochu ALICE COOPER revival). Ke cti BATTLE BEAST je nutno připočíst, že je napodobují i s jejich chytlavostí a zábavností. Klipová skladba „Madness“ šlape v rytmu „priestů“, ale jinak je to celkem podařený kousek. Video samo o sobě by bylo kýčovité i v osmdesátých letech (hodno možná tak k singlu bíleho hada Davida Coverdala), ale to při poslechu hudby přejděme tiše, byť nevěřícně. Zřejmě nemá cenu v tomto výčtu pokračovat a namáhat si paměť, kde už jsme jenom ony různé riffy slyšeli. Až na dvě utahané a nezáživné balady a jeden pokus o pop („Touch In The Night“ zřejmě vypadla z 80´Dance compilace) se album vpodstatě velmi dobře poslouchá a šlape pěkně kupředu, proto ani nejde úplně snadno a rychle jej shodit. I přes očividné vykrádání kde koho je aktuální deska veskrze chytlavá záležitost. Byla-li by hlavním kritériem zábavnost nahrávky, určitě by to tihle Finové v mých očích dotáhli podstatně výše. Avšak posluchač byť jen průměrně zasažený historií heavy metalu se bitevní bestií nechá těžko oblbnout. Neodpustím si však ještě výtku vůči zvuku kláves. Mají zvuk jako na „dižině“ v osmdesátých letech, což v celkovém hudebním kontextu zní přinejlepším podivně.
Země tisíce jezer již zplodila mnoho lepších uskupení, čím jsou BATTLE BEAST tak zajímaví, že se jim už od počátků dostalo slušné podpory od vydavatelství, dosud nevím. Jejich aktuální produkce se spíše hodí jako pozadí pro jinou činnost, mravnou i nemravnou, v šeru rockových klubů provozovanou, kde zahalení dýmem a etanolovými výpary je určitě dobrou kulisou. Jde to jedním uchem dovnitř a druhým ven, ale aspoň to v „meziušní dutině“ prosviští ve slušném rytmu. Hrají vlastní tvorbu, jenže jsou v podstatě jen revival slavných metalových kapel. Můžete se ještě podívat na nějaké ty prdelky a kozičky v níže umístěném videu, ale ani ty za moc nestojí. Finská hudební scéna má rozhodně zajímavější kapely.
BATTLE BEAST jsou zábavný revival v podstatě kde koho. Hrají vlastní tvorbu, ale nemají vlastní ksicht. Smíchejte JUDAS PRIEST či jiné klasiky a něco finských melodiků, řekněme LORDI nebo STRATOVARIUS, za mikrofon postavte slušně nasranou hysterku a máte BATTLE BEAST.
1. Lionheart
2. Unholy Savior
3. I Want The World… And Everything In It
4. Madness
5. Sea Of Dreams
6. Speed And Danger
7. Touch In The Night
8. The Black Swordsman
9. Hero’s Quest
10. Far Far Away
11. Angel Cry
PANZERFAUST dech nedošel, ba právě naopak, tetralogii "The Suns Of Perdition" totiž uzavřeli zcela triumfálním způsobem. Komplexní, chytře poskládaná deska, která vrcholí ve své druhé polovině. Takové "The Damascene Conversions" se prostě nejde nabažit.
Posedmé a opět neotřelé, napěchované po okraj hudebním dějem, který mě nepřestává překvapovat v hledání neobjevených cest mezi mathrockem a post-náladovkou. Pocta lidem i místům. Hravé, šílené a vtahující svoji neopakovatelnou atmosférou.
Půlhodina emocemi a expresivitou natlakovaného HC papiňáku. Screamo vokál nutně nemusí být pro každého, ale parádně čitelný a průrazný zvuk a značná naléhavost hovoří jasnou řečí. K tomu jeden z coverartů roku. Deska i pro žánrové ignoranty, jako jsem já.
Reinkarnace švédské devadesátkové kapely, která se svého času svezla s proudem melodického death metalu. Staří páprdové se nedávno po dvaceti letech dali znovu dohromady, aby si zahráli už jen pro radost. Možná pro radost, ale zato pěkně zostra.
Polská deska snažící se prodat djent a progresivní metal v jeho instrumentální podobě. Velká spousta hostů, z nichž nejvíce září asi jméno Jeffa Loomise. Výsledek trochu sráží stále stejné postupy, okatě fádní djentové zářezy a poněkud unylé melodie.
Instrumentální projekt frontmana ELDER Nicka DiSalvo je asi přesně takový, jaký bychom od něj čekali. Tedy plný psychedelie a progresivní rockové klasiky, obsahuje ale i plnější stonerrockovou složku. Příjemné album bez překvapení.
Progresivní metalcore, který nese všechna stylová klišé, ale rozhodně mu nechybí švih a tempo. A vlastně je to i pestré, od death razance přes deathcore až po djent a melodické vyhrávky. Výsledek je sice takové načančané nic, ale za poslech stojí.